decimus se vraci

Příběh jednoho rozzlobeného muže, dvaceti chytrých žen, patnácti pokojů, pěti nevyžádaných rad a jednoho ztraceného receptu.

Příběh jednoho léku na všechno.

Příběh o všem, na co lék není.

Příběh o tom, co se stane, když dostanete to, co chcete.

Příběh o krásných mužích, chytrých ženách, a naopak.

Příběh o Jiné realitě v reálném světě

Co se stalo, a kde.
Všechno, co se stalo v průběhu jednoho léta, začalo už mnohem dříve. Někdy i o celé roky. Schylovalo se k událostem, které bylo možné změnit, stejně jako k těm, které musely nastat nevyhnutelně. A ten, který by se jim rád vyhnul, se nechtěně stal spojovacím bodem. Erik. Čerstvý majitel lékárny Decimus, kterou zdědil po svém strýci a kmotrovi v jedné osobě.

,,Mého léku dej si deci,
a budou se dít velké věci“..

Strýc mu toho předal mnohem více, než pouhé prostřední jméno a lékárnu. Mimo jiné také smutnou životní pravdu, že lidé se vlastně nechtějí vyléčit. Protože to, čeho se opravdu bojí, není nemoc a smrt, ale život.

Spojovacím bodem všeho a všech je i místo. Budova. Hotel.

V tom hotelu už čeká na Erika prázdný pokoj 321. Pokud by tedy hotelový pokoj mohl být prázdný. Není. Je plný pachů, vůní, otisků prstů všech, kteří v něm kdy bydleli. Jejich nálady, vjemy, myšlenky, jsou stejně skutečné, jako jejich odumřelé kožní buňky, které zůstaly v postelích, polštářích a kobercích. Přestože zde vládne takřka sterilní čistota, přestože je personál pečlivý, přestože by se za intenzitu zdejšího úklidu nemusela stydět ani nemocnice. Všechno se zničit nedá ani těmi nejagresivnějšími prostředky. Čistícími nebo jinými. Něco vždycky zůstane. Někdy i stesk.

Předminulý den tady stála u okna matka nevěsty a přemýšlela, ne nad nadcházející hostinou, ale nad tím, zda skutečnost, že je ženich idiot, znamená opravdové nebezpečí pro její holčičku, nebo jen životní komplikaci, nebo naopak výhodu. Protože když ten blb neví, co má dělat, musí počítat s tím, že mu to někdo řekne. Třeba ona.

Ještě o den dříve pokoj obsadili Šéf a jeho Sekretářka. Ti u okna nestáli ani vteřinu. Co kdyby se někdo díval. Protože někdo se dívá vždycky.

A před týdnem kamarádky na každoroční dámské jízdě. Kamarádky, které v kavárně Maximus rok co rok doufají, že alespoň jeden Kurt, Hans, Otto, Siegfried nebo Udo, nebude pamatovat vylodění spojenců v Normandii. Kamarádky, které následují naději do jiného podniku – Puebla, kde píšou na ubrousky vzkazy pro chlápka u mixážního pultu: ,,jseš trapnej, trapnej…“

A ještě předtím byl pokoj k službám zapřisáhlé feministce na služební cestě spojené s konferencí o nanotechnologiích, která osamělý večer trávila četbou ,,Večerů pod lampou“ a plakala do polštáře. Plakala, protože se hlavní hrdinka jejího plátku v závěru loučí se spolužačkami z oktávy slovy:,,Hečte děvčata, k maturitě s vámi už nepůjdu. Matinka mého znejmilejšího budoucího manžílka mi zařídila kursy vaření pro mladé hospodyňky. Vím, že nejedna z vás by se mnou měnila – vlastně jsem jista, že všechny – ale prosím vás upřímně: nezáviďte mi a přejte mi to štěstí! Vždyť i na některou z vás ještě čeká, přestože už vám často i osmnáct bylo. A ne každá s maturitou zůstane nutně starou pannou!“

Erikův minulý i budoucí pokoj toho má za sebou mnoho. Erik sám toho má mnoho před sebou. Naštěstí netuší, kolik.