5. kapitola: Norma–žena normální

tvMimochodem – to je moje velké téma. Ne, není to téma, ale sen. Nikomu bych to otevřeně nepřiznal. V pánské společnosti se o tom nemluví, a když jo, končí to výsměchem. V dámské společnosti se o tom nemluví, a když ano, končí to lynčováním. Ale já věřím ve spoustu nepravděpodobných, a někdy dokonce nadpřirozených věcí. Tak proč nevěřit v něco, co je naopak úplně přirozené: žena normální. Klidně jí říkejte Norma. Má se ráda taková, jaká je. Tím pádem může mít ráda i někoho druhého, jaký je. Není hloupá, proto svou inteligenci nestaví na piedestal. Ale má ji, o tom není pochyb. Svoje schopnosti a dovednosti všeho druhu dobře skrývá. Protože chce, aby se s ní ostatní cítili dobře, a protože ví, že pokud ukáže jak je schopná a soběstačná, bude si už do konce života muset všechno dělat sama. Všechno. Nehraje si na parťáka, ani na skauta, ani na holku do nepohody. Není časoprostorově zmatená – ví, kdy, a ví, kde. A ví co. Co je důležité. Neplete si pojmy a dojmy. Nepovažuje firemní nabídku možnosti zmrazení vajíček za výdobytek. Neúctu k ženské podstatě bezpečně pozná. Nebude nejdříve pracovník, a až potom žena. Nedává k ledu ani vejce, ani rozum. Není zaslepena ambicí dočurat dál a výš. Natož aby chtěla močit vestoje. Nenechá se vymačkat jako citron o ten proslulý skleněný strop, ani si nic takového nebude vymýšlet. Nebude vyšťavená a unavená. A především: nesvěří své děti jiné osobě na hlídání jen proto, aby se sama realizovala někde jinde, kde to jiní zvládnou i bez ní. Nebude tvrdit, že její děti to nakonec zvládnou taky. Bez ní. Nevěří na pohádku o tom, že všechno dobře dopadne, když se bude muset každý večer ptát cizí osoby, jak se její děti mají, zda jsou zdravé a veselé. Nebude prohlašovat, že nepřítomná matka je matka. Žádné žvásty o tom, že se umí teleportovat, a proto může sedět na dvou židlích zároveň. A nebude zasvěceně radit dalším postiženým, jak na to. Je moudrá. Ví, že všechno, naprosto všechno, má své následky. A ty následky nezaměňuje za příčiny.

Až ji potkám, budu ji převážet v opancéřovaném voze.
A protože jsem tvor vizuální jako všichni ostatní: není ani malá, ani velká, ani tlustá, ani tenká. Její silueta nezastíní oceán, ani nevyvolá dojem jedenáctiletého kluka ze sportovní školy. Je si vědoma toho, že umělé nehty jsou hnus. Že přišité vlasy jsou hnus. Že zvířecí kůže z ní žádné krásné zvíře neudělá.

Jsem přesvědčený, že i ta nejkostýmkovatější a nejzaneprázdněnější a nejzamrazenější,tím zvířetem někdy bývala, nebo mohla být – krásným, silným, plodným, divokým zvířetem. Zvířetem, které by se nenechalo navléct do pracovního mundúru, a neposlouchalo velitele – šéfa. V naprosté většině případů – šéfa mužského pohlaví. Většina žen, které znám, má panickou hrůzu, aby nemusely poslouchat muže, který se o ně stará. Tak mu to ani nedovolí. Raději vystřelí z domova do kanceláře nebo někam jinam, kde poslouchají muže, který po nich šlape, v lepším případě se o ně nestará. A pokud se hodně dlouho a hodně urputně snaží – jednoho dne se tím mužem samy stanou. Poté co samy sebe pošlapaly tolikrát, že už jsou samy sobě komparzem ve svém Dni kobylek, takže vůbec nevadí, když v tom budou pokračovat u sebe i u druhých.

A teď se ke mně blíží jedna taková.AntiNorma.Dženda v legínách a v oblaku ranní mlhy. A evidentně v euforii, že mě vidí.

Už jsem to řekl stokrát. Jsem přítelem žen. Ale nejsem přítelem Džendy. To ale neznamená, že ve mně má nepřítele. Nemá. Ani ve mně, ani v nikom jiném. Mít nepřítele je výsada. Aby ho člověk mohl mít, musí za něco stát. Musí za něco stát, aby se mu někdo jiný chtěl postavit. Nepochybuju o tom, že ona je přesvědčená, že má nepřátel mraky. Vlastní ego jako oceán. Neříkám sebevědomí, říkám ego. Sebevědomí nemá žádné. Proto je tady. Rok co rok. A nezmění se to.

4. kapitola: Gender

Ale ne. Boss není první, koho potkám. Mohlo mě to napadnout. Kdo běhá po ránu, protože od večera ještě nepřestal?  Eva.  Osoba s tím nejzákladnějším ženským jménem, ale ženou bych ji nemohl nazvat, ani kdybych chtěl. A to bych chtěl, protože se vždy a za jakýchkoli okolností snažím. Obdivuji ženy hezké i nehezké, mladé i zralé, hloupé i chytré. Fascinují mě i stařeny. Mám rád ženy jemné, ale i hrubé,  dominantní  i submisivní.  Než jsem potkal Evu, přísahal bych,  že na světě není jediná, kterou bych nedokázal mít rád. Svým způsobem.  Tady jsem ale neúspěšný, protože tady mi příroda nedává jediný signál, že se jedná o opačné pohlaví.  Možná tak o babochlapa.  Asi bych se jí tímhle prohlášením nijak nedotknul, přestože má ego velké jako oceán.  Protože ona koneckonců ženou být nechce.  Otázkou je, co vlastně chce.  Chce ovládnout mužskou stranu hřiště,  a o tu svou se nestarat.  Chce být vším, a tím pádem ničím. Všechno zvládnout,  a tak zákonitě nezvládat nic.  Tohle je Gender. Začala jí tak říkat moje sestra a tak nějak se to uchytilo. Dnes ji nikdo neosloví jinak než  Dženda.  Kdyby byla míra odpudivosti měřitelná, její základní jednotkou by byla jedna dženda,  a každý fyzik by zajásal nad přesností takového měření. Pokračovat ve čtení

3. kapitola: 600

Nerike všichni jsme se stali tím, kým jsme chtěli být, nebo kým nás chtěli mít naši rodiče, kamarádi, milenci, přátelé. Ale nakonec jsme všichni přesně tam, kde být máme. Je proto nějaký důvod pro skutečnost, že já jsem tady a se mnou dvacet žen. A jejich zavazadla hmotná i mentální. Sleduji je s úsměvem a s nadřazenou myšlenkou, že já už léta nevozím vůbec nic. Netahám s sebou po světě tuny zavazadel ani duševní balast, ani výstřižky v denících a fotky příbuzenstva a plyšáky a vitaminy a prášky proti všemu možnému. Nejsem jako ony. Ne protože jsem muž. Protože jsem… Jsem lhář. A tohle jsou lži. Tahám břemeno těžší, než jsem schopen unést. A to se říká, že břemeno lehce nese se tomu, kdo nese ho rád. Nevím, zda ho, resp. ji, nesu rád. Lotte z Tampere. Přestože by stačilo, aby pískla, a já přiběhnu, přiklušu, přiletím nebo se připlazím –  bez ohledu na vzdálenost. Dělí nás už šestset dní. S každým dnem jsem přesvědčenější, že už jsem pro ni dost dobrý a s každým dalším vím, že to není pravda.

 

Šestsetkrát pro Tebe vyrostu,

šestsetkrát se zvednu,

pro záblesk vzácného nerostu

potopím se až ke dnu…

Šestsetkrát vstanu z popela

jako pták Fénix z báje,

s výjimkou, že bys to nechtěla –

jsem ten, kdo Tvá přání plní a uctívá je… Pokračovat ve čtení

2. kapitola : Kouč Kadavý alias Káďa

Přednáška kouče Kadavého /,,říkejte mi Káďa“/

Na zemi stojím oběma nohama.
Věřím jen v sebe a v nebe nad náma.
A tak tu stojím každý den po dni –
proto si neměním své prádlo spodní.

To je on. Jeden ze dvou důvodů, proč jsem se vrátil. Sociopat Káďa. Zuzanou podceněný i přeceněný. Zkrátka – špatně odhadnutý. Ale odhadnutelný pro toho, kdo se s někým podobným setkal. Člověk si všimne toho, co už zná. A já ho znám. A jsem ve výhodě, protože on nezná mě.
Tak se stalo, že jsem se jednoho večera nacpal do sálu přeplněného k prasknutí lidmi přeplněnými úzkostí, poslouchajícími muže přeplněného narcismem. Muže, který na rozdíl od nich, úzkost nezná. Za jeho zády vykukuje logo jeho firmy a citát: ,,Chodící zvládne cestu“. V tuto chvíli to působí otřesně nejen samo o sobě, ale i proto, že dva lidé v první řadě jsou na vozíku.
On vyžaduje pozornost, oni mu jí poskytují vrchovatou měrou. Bohužel. Kdyby měl styl, byl by to styl agresivní.
Káďa / s prstem namířeným směrem k ženě ve druhé řadě /: ..,,přesně to vidím, vím, co si myslíte. Jste jak otevřená kniha. Ale dámo – problém je v tom, že nemáte víc, než dvě stránky. A já ve vás čtu: na co si ten chlap hraje? Co to tady plácá za univerzální pravdy? A neměl by se za ty prachy chovat slušnějc? Myslí si, že když měl v životě štěstí, tak to musí všem cpát do chřtánu? Ale madam, já vám něco povím: můj úspěch, moje štěstí, moje bohatství – zkrátka všechno to, co já mám a vy ne – to všechno není otázkou šťastné náhody, ale otázkou volby. Já jsem volil, já jsem rozhodl, já jsem zvítězil!“
Žena, jíž byl proslov určen / přeskakujícím hlasem / : ,,Promiňte, ale jak vy víte, co já mám a co nemám ?“
Káďa: ,,Cha! Protože vy posloucháte mě, ne já vás. Vy tu sedíte poté, co jste vysolila prachy, jen abyste se dozvěděla, jak naložit se svým mizerným životem. Vy máte mezi obočím vrásky úzkosti a urputnosti, ne já !´´
Na chodbě u dveří se obrací Patrick k Zuzaně : ,,No bodejť by měl vrásky, když chodí na botox… Proč tohle egohovado pořád ještě podporuješ? Chceš, aby všichni odjížděli s depresema, který si sem za rok zase přijedou léčit?“
Zuzana se snaží poodstoupit: ,,Protože mu to ty ženský žerou! A nejen ženský. Je úspěšnej? Je. Vydělává? Jo.“
Patrick přistupuje blíž: ,,Právě. A na kom? Ty lidi potřebujou povzbudit, najít na životě to hezčí, a ne poslouchat, že když je někdo kope do zadku, znamená to, že stojí vepředu, a je to OK. Je to kretén! Trpí samožerstvím a měl by se léčit, a ne rozdávat návody! Je to totální hovado!“
Zuzana s lehkým záklonem : ,,Ne, je to patologická osobnost, která přitahuje davy, který už sem nemají zájem jezdit kvůli tvejm pozitivním lekcím…a …a představě blaženého života svánjansina nebo co to je za úlet! A nelep se na mě! Smrdíš po fialkách!“
Když chcete najít Patricka, běžte po fialkách. Když chcete najít kouče Kadavého, sledujte směr potoku slz.

1. kapitola: Div(n)ý tvor

Říká se, že přes palubu vás hodí jen ten, kdo je s vámi na jedné lodi.

Přesně tak. Já na té lodi naštěstí nejsem.  Dívám se ze břehu a jsem nestranný pozorovatel. Ale i u nestranného pozorovatele to dokáže vzbudit emoce. Jak padáte do vody jedna za druhou. Jak tam házíte jedna druhou.  Přirozený pud mi velí zachraňovat. Vy velíte: nepleť se do toho, kreténe! Považuji to za normální věc – ženy zachraňovat a s muži spolupracovat. Vy se tváříte, že zachraňujete celý svět a spolupracujete s kdekým. Možná existují výjimky, které to opravdu dělají, ale já žádnou takovou neznám. A pokud ano, je za tím vždycky stejný nebo podobný příběh: něco nevyšlo, něco se pokazilo, někdo vás odmítl, něco zásadního se zlomilo, a nastoupila KOMPENZACE. Když neuspějete jako vítěz, uspějete jako oběť nebo jako spasitelka. Když neuspějete jako žena, uspějete jako muž. Když okolnosti nedovolí normální běh přirozených ženských věcí, stanou se z vás světice.  Budete mě kamenovat, ale ve většině případů něco dáváte, abyste něco dostaly – i kdyby to byl jen pocit důležitosti. Používáte oběť jako prostředek ovládání ostatních. Jako krmivo pro své ego. Tím nechci říct, že já to nedělám nebo že příslušníci mého pohlaví to nedělají.  Naše ego je nenažrané zrovna tak,  jako to vaše. Ale většinou ví, co chce. To vaše to buď neví, nebo mění strany a preference stejně často jako dávní  Přemyslovci v rámci mocenského boje. Mimochodem – Přemyslovci. Byla by Anežka Přemyslovna tou naší svatou Anežkou, kdyby nebyla ještě předtím dvakrát odmítnutou nevěstou? Je to jen otázka. Nic nevím, stejně tak jako všichni ostatní, jen se ptám. Pokračovat ve čtení