SOUTĚŽENÍ JE KRÉDEM OTROKŮ

stret
Soutěžení je krédem otroků.
Tudíž těžko povede k pokroku.
A v tom je jeho velká lest:
vždycky zakládá na bolest.
Bolest ze srovnávání,
protože každý si své ego chrání.
Holky si porovnávají vlasy, oči, řasy,
kluci zase délku kariérní trasy,
kterou bylo třeba ujít proto asi,
aby některá z  těch holek na zadek sedla si,
když nahlédne mu do CV, adokasy.
Není pravda,že vítěz všechno bere,
i když třeba perly pláče a diamanty sere,
protože za vítězství se platí cena lopotná.
A na konci vítězství vždy čeká…SAMOTA.

Než temná budoucnost ještě více zešeří,

za savčí vyměňme své staré mozky ještěří.

ŽENÁM, KTERÉ KVĚTINY RÁDY NEMAJÍ

Kisss
 
Ženám, které květiny rády nemají,
či dokonce alergií na ně strádají,
nesnáší jejich pomíjivou hodnotu,
a neocení ani dar ve formě klenotu:
darujte, pánové, něco osobního,
jako upomínku setkání posledního-
co dojme ji až knervovému tiku:
Váš parfém v použitém triku!
K tomu si bezpečně přivonět může,
i ta, která odmítla orchideje a růže:-)

11.kapitola: BEZNADĚJNÁ ROMANTIKA, KTERÁ SE CAPRI TÝKÁ

,,Vidět Neapol, a zemřít“, tak se to říká.

Loretta, moje neapolská prababička, se celé své dětství a mládí modlila: ,,Bože, nenech mě umřít v Neapoli“. S pomocí boha, ale především svou vlastní, Loretta Neapol opustila. Neapol  ale neopustila Lorettu.  ,,Sononapoletana“, to byla její odpověď na všechno. Většinou tak odpovídala svému německému manželovi, kterého si vzala, a který po této odpovědi vždy zamával bílým hadrem na znamení míru. Ale jinak to bylo přešťastné manželství, a Loretta s Joachimem žili po zbytek života v Norimberku. Do Neapole se vracela pouze tehdy, když z Neapolského zálivu odjížděla na každoroční dovolenou na Capri. Každý červen, se železnou pravidelností.

Jednou jsem vzal Lotte na stejnou cestu. V Neapoli jsme  strávili jen pár dní, a pro mne to bylo až dost.Lotte se jí ovšem nemohla nabažit, a upřímně žasla: ,,Nechápu, že máš nějaké předky právě odsud,  vikingu“.

Vikingem  Lotte nikdy nenarážela na mou finskou matku /která – technicky vzato – byla zároveň napůl Švédka/. Ani na mou takřka dvoumetrovou postavu, nebo modré oči. Ne. Lotte se tímto oslovením strefovala do mého, podle jejího názoru, studeného srdce. A trefila vždycky. Byla jako čarostřelec, který nasází všechno přesně do černého, aniž by zaváhal. Držela to moje studené srdce ve své kapse, aniž by to věděla, či vědět chtěla.

Neapolí jsem zabodoval, ale cíl naší cesty, Capri, to už byl úplně jiný příběh. Odpluli jsme z Neapolského zálivu, ubytovali se v hotelu Quisisana. Takhle nějak v mých představách vypadala ,,holčičí romantika“. Pokoj s výhledem na záliv, na skály, večerní procházky Marinou, návštěva klenotnictví, odkud si odnesete nějaký ten šperk od AurélieBidermann. Ponoření  se do GrottaAzzurra – pravda, spolu s dalšími miliony turistů…

Jako bych  Lotte neznal skoro celý život. Opět jsem ji podcenil. Nebo přecenil.

Celou cestu lodí si odfrkávala svým specifickým zvukem:,,Fmmm“.

Večer, v restauraci VillaVerde, jí došla trpělivost, i zbytek taktu. Mumlala něco o tom, že jsou tady geopatogenní  zóny , což dávala za vinu císaři Tiberiovi, ale dostatečně dlouze se přitom dívala na mne. A svým způsobem opravdu žasla. Ale ne nad tou nádherou. Nade mnou. Co jsem to za hlupáka, když jí znám tak dlouho, a přesto mne napadne, že zrovna ji bude okouzlovat takové místo.

Jediné, co mne napadlo, bylo to, že jsem jí začal vyprávět, jak se sem vypravila Loretta se svým Joachimem na svatební  cestu, a jak tuto tradici dodržovali celý život. Pobaveně se opřela: ,,Jenže ty nejsi svůj vlastní praděda, a já nejsem Loretta“.

Ale klidně by být mohla. S těmi černočernými vlasy, olivovou pletí… Jen ty neskutečně světlé oči v barvě dešťové vody, s jejich zvláštním, lehce sešikmeným tvarem, napovídaly něco o tom, že je Lotte z Tampere. K této skutečnosti mne odkázaly i její další věty, jejichž  obsahem bylo zhruba to, že jsem falešně sentimentální, umanutý, a navíc snob. Ovšem upřímně se zaradovala nad sametovou krabičkou s iniciálami. Ne proto, že by ji ty náušnice nějak nadchly. Nadchla ji ta úleva, která následovala poté, co zjistila, že ta krabička neobsahuje prsten. Jak mne tak odhadovala, mohl jsem mít i tenhle blbej nápad. Nakonec  ale ocenila zmrzlinu, která ji trochu schladila hlavu. Zatímco ta moje mě začínala obstojně bolet.  Zcela racionálně se potom zeptala, kdy nazítří vyplouvá první loď zpátky.

Konečně jsem pochopil, co to znamená, skočit si do zdi.

Tenkrát jsem si skočil do zdi obrazně. Dnes  doslovně. Ten chlad, který cítím, nemá nic společného se zmrzlinou, ani s Lottiným odstupem. A to, co mne bolí, není zlomené srdce, ale hlava.

Ten recepční pult jsem opravdu přeskočil. Skočil jsem  nejen přes něj, ale mnohem dál. Doslovně do zdi. A ten, kdo se nade mnou sklání, není odměřená  Lotte, ale vřelý a soucitný Michal Karotka, který mi, podle pokynů své ženy Justýny, drží na hlavě něco ledového. Nejsem na Capri. Jsem tam, kde být mám. Jako vždycky.

PLÁTNO JE KONEČNĚ DOKONČENO


/acrylic on canvas, painted by Erik/


PLÁTNO JE KONEČNĚ DOKONČENO,
děkuji za vše, dobrá ženo!
Snad to odloučení unesu…
po celou dobu pracovního procesu.

Světlo mých očí!
Touho mého těla!
Snad můžeš dočíst
má slova neumělá.

Krásná jsi a majestátní,
tesat tě na mince státní!
Krásná jsi a inspirativní,
malovat tě na tácky pivní!

Sošná jsi, a vznešená.
Přírodou skvěle řešená.
Přiměřeně pěstěná.
Moje vlastní Štěstěna.

Až jednou na výběr nebude víno nebo žena,
ale jen bažant, anebo vložka Tena,
až vejdu do časů moudrosti,
a masa, co padá od kosti,

až budu ležet na eldéence,
a dýchat už jen slabě, tence,
mé srdce bude stále při síle!
Tlouct pro tebe stejně zběsile!

Tvá dlouhá hříva hustá,
zavře mi jednou navždy ústa.
Starcům i dětem rozumíš.
Je vůbec něco, co neumíš?

Protože budu dlouho pryč,
od tvého pásu beru si klíč.
Že ti tu mám nechat stráže?
OK, moje páže zpátky maže!

Cože to? Jak dostanu se do hradu?
Dělových koulí mám hromadu!
Co že mám přinést? Zásoby?
Hojnost tvou lásku násobí!

A jak zvedá Ti náladu,
že na koni jezdím pozadu!
A co že jsi to ještě chtěla?
Že mám letět jako střela?

Jednou provždy jsem Ti k mání!
Jsem Váš otrok, moje paní!

CO JE OSVÍCENÍ A CO NENÍ ?

Potkalo vás něco zásadního?

Co narušilo běh života všedního?

A chcete proto druhým radit,

jak s osudem se kamarádit?

Každá velká životní kravina

rádoby dobrou radou začíná.

Souhlasím s Šedým Gandalfem:

nevyžádané rady čert vem!

Dnes je každá šlupka či rána

jako cesta k osvícení brána.

I když jsou životní lekce někdy hutné,

ptám se: je utrpení k poznání nutné?

Ani ta největší rána,čišlupka,

nerozsvítí hlavu, kterou nosíhlupka.

A asi je dobré, aby hlavou o zeď nebil,

ten, kdo je nenapravitelný debil.

Bylo zbytečné včera, a je i teď,

aby pokoušel se hlavou prorazit zeď.

I když sebevětší rána hlupákovi přistane,

nic, ale vůbec nic, se stejně nestane.