9. kapitola: Nepřiměřená sebeobrana

desata-kapJde o Lotte. Vždycky šlo jen o ni. Tedy – vždycky šlo o mne, až do té doby, než šlo o ni.

Všechno jsem dělal kvůli ní, nebo jí navzdory.  Je jedno, jakou roli hrála. Za všech okolností to byla role hlavní.  Je to paradox, protože pokud by mi někdo radil, abych celou záležitost s madam Boss nenechal zajít tak daleko, byla by to ona. ,,Peklo nečeká na zloduchy, ale na ty, kteří nedělali nic, když mohli. Protože poměr sil se nikdy nevyrovná, dokud psychopati mají drive, zatímco ti, kdo si říkají ,,hodní“ , mají místo krve kolomaz. A nemusí jít o nic velkého. Obrana je nutná za všech okolností. A je fakt zvláštní, že lidi mají pochopení i pro útok, ale obranu tak nějak neodpouštějí. Podle mě je to proto, že ten, kdo sebral odvahu a bránil se, těm ostatním jen ukázal, jak slabí a neschopní jsou.  Po nastavení druhé tváře, třetí brady a já nevím kolikátého zadku, přijdou na řadu další a další části těla, až nic nezbyde. Z jednoho člověka, z dalších deseti, stovek, tisíců..

Bez stanovených hranic nebude nic fungovat. ´´ Nikdy mě nepřestávalo udivovat, jak vehementně odmítala mírová řešení. A jak moc mstivá dokázala být. Uměla čekat celé roky na svou chvíli a na svou kořist. ,,Nic takového jako nepřiměřená sebeobrana neexistuje. To je nesmysl. Když už někdo někoho napadne, musí počítat s tím, že se ten druhý bude bránit všemi dostupnými prostředky“, říkala.  Ona, tak soucitná k lidem i zvířatům – aniž by nějaké nutně musela nosit v kabelce, nebo hůř – na sobě.  Zachraňovala zkrachovalé existence a opuštěná zvířata se stejnou samozřejmostí, jako na podzim vyrážela se strýcem Decimem ulovit pár bažantů na předvánoční čas. Nenáviděla všechny ty obdoby honu na lišku, ale na našem stole přistávala pravidelně zvěřina, protože ,, je zdravá a umírněný lov je fér“ a ,,jediný bažant nebo tetřev nevytrpěl za života a umírání to, co běžná slepice.“ Už jako dítě jsem díky ní poznal, že život není černobílý, a že je často to, co je považováno za správné a morální, v naprostém rozporu se životem a živostí. A že věci nejsou takové, jak vypadají. Smála se mé ulpívavé povaze. A když jsem dlouho truchlil nad ztrátou pro mne něčeho důležitého, vysvětlila mi, že zatímco urputně zírám na vrata od chlíva, ani si nevšimnu, že se mi otevřela vrata od zámku. Jednou jsem jí řekl, že neznám nikoho jiného, kdo má tak otevřenou hlavu.  ,,Tak to bacha, blbečku. Z otevřené hlavy ve finále vždycky vypadne mozek.“

 

Lotte nemá parametry mé vysněné Normy, nic nedělá normálně, ani tradičně. Nevzhlíží k mužům jako Norma, ale ani s nimi nebojuje a nesoutěží jako Dženda. Nemá tu ryzí ženskost jako Klára, nevíří kolem sebe estrogen, nezajímají jí všechny ty holčičí věci – šperky, šaty, dovolené na Capri, kytky. Přesto je ztělesněním neodolatelné ženy. Pro mě určitě. Za celý život jsem ji neviděl v ničem jiném, než v džínách a triku, bez sebemenší známky líčidel. Je zhmotněním toho, čemu se říká přirozená krása. I když – jak říká madam Boss – od určitého věku nic takového, jako přirozená krása, neexistuje. V případě Lotte ano. Možná ji tak vidím jen já. A raději ani nepřemýšlím, jak vidí ona mne. A už vůbec si nepředstavuju, jak by mě viděla, kdyby madam Boss dodržela slovo, a všechno jí řekla. Všechno.

 

Konečně jsem se probral. Flashback v mé hlavě mi dal pořádnou facku. Otáčím se ke Kláře a obejmu se s ní na přivítanou, pohladím Evu po hlavě, a ukážu vztyčený palec Wilsonovi. Potom posbírám své věci z kufru auta, a jdu k železným vratům, která mi už dávno neříkají pane. Můj strýc už nežije, a Lotte žije jinde, ale to jsou detaily, na kterých tady a teď nezáleží. Záleží na tom, že letos to vyřeším. Nebudu útočit, ale budu se bránit. Všemi dostupnými prostředky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.