6. kapitola: Blízký nepřítel

erik-dec-obr,,…You have, my dear, performed a meritorious action.
You have given an unhappy woman what every woman needs…“

V této chvíli netuším, že jsem na omylu. Že všechno bude jinak. Kdybych věděl, že za pár dní nebude mezi námi, pravděpodobně bych o ní smýšlel jiným způsobem. Anebo taky ne. To už nezjistím. Jisté je, vlastně bude, jenjedno :její osobní nepřítel evidentně existuje, bez ohledu na to, že o něm nemám páru.

Lotte by mi řekla, že pro správnost úsudku je naprosto nezbytné, abych nebyl šovinistickým prasetem, kterým se v Džendině přítomnosti stávám. Ale ani ona by teď nevěděla nic. Neviděla by žádný stín za běžící postavou, ani by jí z lesa nekynulo zlo svou ledovou prackou se vztyčeným palcem. Protože nic takového se tady neděje. Protože tohle místo popírá všechno to nevstupování do stejné řeky. Naopak. Rok co rok se na stejném místě, a možná i ve stejném čase, opakuje stále to samé.Přijíždějí stejní lidé, a přivážejí si to, co každý rok – sami sebe. Nikdo sem nejezdí za novými zážitky, a už vůbec ne za nějakým nepředvídatelným dobrodružstvím. Jezdí sem za předvídatelným a předvídaným, za zajištěnými zážitky, zkrátka za jistotami. A po ránu běhajícíDženda je mnohaletá jistota, a neodmyslitelný výjev každého dne.Neodmyslitelné je i její místo ve zdejší konstelaci. Pokud by tady nebyla, veškerá rovnováha by se narušila.

A to nechceme. Tak se otáčím přímo k ní , otevírám náruč, přivírám oči, a čekám na ten nápor. A samozřejmě u toho dělám to, co mi jde nejlíp – usmívám se.

Vlítne mi do náruče, jakoby ji vystřelilo dělo.

Pevně ji obejmu a nejsem si vůbec jistý, zda to, co teď cítím,je soucit nebo lítost. Něco je jinak. Něco je špatně. Vždycky jsem si myslel, že je mi jí líto, ale najednou si nejsem tak jistý. Přísahal bych, že s ní soucítím. Opravdu je blízko. Nepřítel.

Je to psychologický termín. Blízký nepřítel. Dvě emoce, které jsou zdánlivě stejné, ale ve skutečnosti se jedná o protiklady. Soucit a lítost. Lítost se často vydává za soucit. Majetnický pud nebo lpění na tom druhém se maskuje za lásku. A netečnost za vyrovnanost. Se všemi mám bohaté zkušenosti z obou stran barikády. Proto mohu říci, že soucit od lítosti poznám. Většinou. Když je vám někoho jen líto, cítíte se nadřazeně. Litujete ho, protože ho nepovažujete za sobě rovného. Soucit je pravý opak – má v sobě empatii, protože ten druhý je pro vás stejný jako vy. Berete ho tak.

Ale teď fakt netuším, která bije. Stoprocentně bije Džendino srdce – doslova tluče, a stoprocentně nic nenasvědčuje tomu, že by se to kdy změnilo. Zdravá, sportovně zdatná, energická, urputná žena. A přesto – jak ji objímám, a zvedám nad zem v našem uvítacím rituálu, mám pocit, že držím v rukou křehkého a raněného tvora, pro kterého je třeba něco okamžitě udělat. Jenže netuším, co. Nevím, co. Kdybych to v téhle chvíli věděl, přísahám, že bych to udělal. Udělal bych cokoliv pro tuhle ženu, která je ztělesněním všeho, co nemám rád. Něco je zkrátka úplně mimo mísu. Něco je špatně, a ani jeden z nás nezná odpověď na otázku : co ?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.