11.kapitola: BEZNADĚJNÁ ROMANTIKA, KTERÁ SE CAPRI TÝKÁ

,,Vidět Neapol, a zemřít“, tak se to říká.

Loretta, moje neapolská prababička, se celé své dětství a mládí modlila: ,,Bože, nenech mě umřít v Neapoli“. S pomocí boha, ale především svou vlastní, Loretta Neapol opustila. Neapol  ale neopustila Lorettu.  ,,Sononapoletana“, to byla její odpověď na všechno. Většinou tak odpovídala svému německému manželovi, kterého si vzala, a který po této odpovědi vždy zamával bílým hadrem na znamení míru. Ale jinak to bylo přešťastné manželství, a Loretta s Joachimem žili po zbytek života v Norimberku. Do Neapole se vracela pouze tehdy, když z Neapolského zálivu odjížděla na každoroční dovolenou na Capri. Každý červen, se železnou pravidelností.

Jednou jsem vzal Lotte na stejnou cestu. V Neapoli jsme  strávili jen pár dní, a pro mne to bylo až dost.Lotte se jí ovšem nemohla nabažit, a upřímně žasla: ,,Nechápu, že máš nějaké předky právě odsud,  vikingu“.

Vikingem  Lotte nikdy nenarážela na mou finskou matku /která – technicky vzato – byla zároveň napůl Švédka/. Ani na mou takřka dvoumetrovou postavu, nebo modré oči. Ne. Lotte se tímto oslovením strefovala do mého, podle jejího názoru, studeného srdce. A trefila vždycky. Byla jako čarostřelec, který nasází všechno přesně do černého, aniž by zaváhal. Držela to moje studené srdce ve své kapse, aniž by to věděla, či vědět chtěla.

Neapolí jsem zabodoval, ale cíl naší cesty, Capri, to už byl úplně jiný příběh. Odpluli jsme z Neapolského zálivu, ubytovali se v hotelu Quisisana. Takhle nějak v mých představách vypadala ,,holčičí romantika“. Pokoj s výhledem na záliv, na skály, večerní procházky Marinou, návštěva klenotnictví, odkud si odnesete nějaký ten šperk od AurélieBidermann. Ponoření  se do GrottaAzzurra – pravda, spolu s dalšími miliony turistů…

Jako bych  Lotte neznal skoro celý život. Opět jsem ji podcenil. Nebo přecenil.

Celou cestu lodí si odfrkávala svým specifickým zvukem:,,Fmmm“.

Večer, v restauraci VillaVerde, jí došla trpělivost, i zbytek taktu. Mumlala něco o tom, že jsou tady geopatogenní  zóny , což dávala za vinu císaři Tiberiovi, ale dostatečně dlouze se přitom dívala na mne. A svým způsobem opravdu žasla. Ale ne nad tou nádherou. Nade mnou. Co jsem to za hlupáka, když jí znám tak dlouho, a přesto mne napadne, že zrovna ji bude okouzlovat takové místo.

Jediné, co mne napadlo, bylo to, že jsem jí začal vyprávět, jak se sem vypravila Loretta se svým Joachimem na svatební  cestu, a jak tuto tradici dodržovali celý život. Pobaveně se opřela: ,,Jenže ty nejsi svůj vlastní praděda, a já nejsem Loretta“.

Ale klidně by být mohla. S těmi černočernými vlasy, olivovou pletí… Jen ty neskutečně světlé oči v barvě dešťové vody, s jejich zvláštním, lehce sešikmeným tvarem, napovídaly něco o tom, že je Lotte z Tampere. K této skutečnosti mne odkázaly i její další věty, jejichž  obsahem bylo zhruba to, že jsem falešně sentimentální, umanutý, a navíc snob. Ovšem upřímně se zaradovala nad sametovou krabičkou s iniciálami. Ne proto, že by ji ty náušnice nějak nadchly. Nadchla ji ta úleva, která následovala poté, co zjistila, že ta krabička neobsahuje prsten. Jak mne tak odhadovala, mohl jsem mít i tenhle blbej nápad. Nakonec  ale ocenila zmrzlinu, která ji trochu schladila hlavu. Zatímco ta moje mě začínala obstojně bolet.  Zcela racionálně se potom zeptala, kdy nazítří vyplouvá první loď zpátky.

Konečně jsem pochopil, co to znamená, skočit si do zdi.

Tenkrát jsem si skočil do zdi obrazně. Dnes  doslovně. Ten chlad, který cítím, nemá nic společného se zmrzlinou, ani s Lottiným odstupem. A to, co mne bolí, není zlomené srdce, ale hlava.

Ten recepční pult jsem opravdu přeskočil. Skočil jsem  nejen přes něj, ale mnohem dál. Doslovně do zdi. A ten, kdo se nade mnou sklání, není odměřená  Lotte, ale vřelý a soucitný Michal Karotka, který mi, podle pokynů své ženy Justýny, drží na hlavě něco ledového. Nejsem na Capri. Jsem tam, kde být mám. Jako vždycky.

10. kapitola : Návrat Velké Mrkve

kapitola10
Má nikdy nestříhané vlasy,
a zná definici biomasy.
Nemá jen ten dlouhý ohon,
ale i motorku vlastní na biopohon.

 

Na sobě džíny z bio-textilu,
v kapse ,,Sto receptů tofu na grilu.´´
Příkazy, povely, stále nové a nové,
vlastní i handsfree záchodové.

 

Jen se má ruka dotkla toho chladného kovu, polilo mne horko. Byl jsem přesvědčený, že už to se mnou po těch letech nic neudělá. Že mám všechno pod kontrolou. A teď tady držím kliku od železných vrat, a mám pocit, že ta křeč už nikdy nepovolí, že už se nikdy nepustím. Protože nemohu, a nechci. Za těmi vraty je celé mé dětství, vzpomínky, zásadní události, dobrodružství, ale hlavně – svoboda. Bývala to svoboda. Cesta za vrata byla cestou do jiného světa, daleko laskavějšího a barevnějšího, než ten venku. Cesta za strýcem, za sourozenci, za Lotte, za všemi, kteří pro mne byli důležití. Stále jsou Pokračovat ve čtení

9. kapitola: Nepřiměřená sebeobrana

desata-kapJde o Lotte. Vždycky šlo jen o ni. Tedy – vždycky šlo o mne, až do té doby, než šlo o ni.

Všechno jsem dělal kvůli ní, nebo jí navzdory.  Je jedno, jakou roli hrála. Za všech okolností to byla role hlavní.  Je to paradox, protože pokud by mi někdo radil, abych celou záležitost s madam Boss nenechal zajít tak daleko, byla by to ona. ,,Peklo nečeká na zloduchy, ale na ty, kteří nedělali nic, když mohli. Protože poměr sil se nikdy nevyrovná, dokud psychopati mají drive, zatímco ti, kdo si říkají ,,hodní“ , mají místo krve kolomaz. A nemusí jít o nic velkého. Obrana je nutná za všech okolností. A je fakt zvláštní, že lidi mají pochopení i pro útok, ale obranu tak nějak neodpouštějí. Podle mě je to proto, že ten, kdo sebral odvahu a bránil se, těm ostatním jen ukázal, jak slabí a neschopní jsou.  Po nastavení druhé tváře, třetí brady a já nevím kolikátého zadku, přijdou na řadu další a další části těla, až nic nezbyde. Z jednoho člověka, z dalších deseti, stovek, tisíců.. Pokračovat ve čtení

8. kapitola: Střet

stret

,, Tam, přes ty Hory

Měsíčné,

Údolím Stínu, jenž padá,

jeď, směle jeď “ –

zní odpověď, –

,, tam  je cíl Eldoráda.“

/E. A.Poe /

Tentokrát na sobě Klára nemá žádnou zvířecí kůži, ale dirndl. Měla by ho nosit pořád…Je jedna z mála, které si nemusejí nijak a ničím dodávat na ženskosti, a i tak by se o své ženské zbraně mohla podělit s deseti dalšími. Ale tenhle kroj z ní dělá něco extra. Viděl jsem ho za svůj život na mnoha ženách, a nikdy nezklamal. Lotte se svými křivkami v něm vypadá jako bojovná valkýra, jiné ženy v něm působí solidně. Občas jsem ho vídal i na své babičce, ze které i v pokročilém věku vykouzlil žádoucí ženu.  Ale Klára ho povýšila ještě na něco jiného. Vypadá v něm jako víla, a přesto tušíte, že před Vámi stojí nebezpečná žena. V tom nejlepším slova smyslu. Dává Vám zdánlivý pocit převahy, ale jen hlupák by tomu věřil. Jak nepoeticky říká moje sestra – koule Klářina přítele jsou v její růžové kabelce. Neoznačili byste ji za silnou ženu, která se mnohaletým bojem s někým, nebo o něco, zatvrdila a zocelila. Nepotřebuje soutěžit s nikým, a o nic. Protože už všechno má. Ale zkuste ji zkřížit cestu nebo plány, a bude vás to bolet. Popravdě, jakkoliv ji mám rád, právě teď kříží cestu ona mně. A nejen ona.

Pokračovat ve čtení

7. kapitola: Nehorázně krásná Klára

klara

Ježkovy voči !  Dženda brečí. Nezdá se mi to.

,,Zrovna jí !“,  vyprskne sporadické množství slov společně s nesporadickým množstvím slin.

,,Jí? Jí? No to je snad normální, lidi občas něco jedí…“,  mumlám nezávazně. Tohle jsem čekal už dlouho. Jednoho dne jí hrábnout muselo. Mozek žije ze sacharidů. Džendin mozek nedostává nic.

Odstrčí mě tak prudce, až mě vyvede z rovnováhy. Hlavně té duševní.

,,Ale hovno !  Obsadil zrovna JI !  Tu mrchu ! ´´

Nemám čas nad tím přemýšlet. Za stromy, kde je vykácená malá mýtina, na které se pořádají pikniky a všechny ty zdejší  venkovní hrátky, se objeví  neonové světlo, úplná záplava světel, jakoby tam přistálo ufo. Jakoby tam byla světelná děla, která by se aktivovala všechna najednou.

Konečně logické vysvětlení.  Džendin manžel tady něco natáčí. Je to vybzikanec  hyperaktivní jako jeho žena, takže točí jen reklamy. Na nic jiného by neměl trpělivost,  a nic jiného by mu nepřineslo tak rychlý prachy. Dokonce v některých sám i hraje.  Už tady jednou byl. Dělal nám záznam právě toho představení, ve kterém hrála moje sestra pravěkou Gender, tedy  Evu alias Džendu,  a Klára pravěkou Normu. Jak si na to vzpomenu, zastydím se. Můj nově objevený soucit mě nutí k uvědomění si skutečnosti, že to bylo vůči Džendě trochu nefér.  Trochu hodně. A zároveň mi to okamžitě evokuje Kláru v leopardích spodkách. Je to psychedelický výjev. Ale to, co přichází z lesa, ho okamžitě smázne. Zase  strakatá kůže. Ale kravská. A v ní je někdo navlečenej. Nějakej chlápek. Zmateně na mě kouká. Já už zmatený nejsem, naopak, jsem už naprosto v obraze. Naštěstí ne v tom jeho. Je to sám pan Wilson, režisér, herec,  a Džendin manžel v jednom kravském balení. Pokračovat ve čtení

6. kapitola: Blízký nepřítel

erik-dec-obr,,…You have, my dear, performed a meritorious action.
You have given an unhappy woman what every woman needs…“

V této chvíli netuším, že jsem na omylu. Že všechno bude jinak. Kdybych věděl, že za pár dní nebude mezi námi, pravděpodobně bych o ní smýšlel jiným způsobem. Anebo taky ne. To už nezjistím. Jisté je, vlastně bude, jenjedno :její osobní nepřítel evidentně existuje, bez ohledu na to, že o něm nemám páru.

Lotte by mi řekla, že pro správnost úsudku je naprosto nezbytné, abych nebyl šovinistickým prasetem, kterým se v Džendině přítomnosti stávám. Ale ani ona by teď nevěděla nic. Neviděla by žádný stín za běžící postavou, ani by jí z lesa nekynulo zlo svou ledovou prackou se vztyčeným palcem. Protože nic takového se tady neděje. Protože tohle místo popírá všechno to nevstupování do stejné řeky. Naopak. Rok co rok se na stejném místě, a možná i ve stejném čase, opakuje stále to samé.Přijíždějí stejní lidé, a přivážejí si to, co každý rok – sami sebe. Nikdo sem nejezdí za novými zážitky, a už vůbec ne za nějakým nepředvídatelným dobrodružstvím. Jezdí sem za předvídatelným a předvídaným, za zajištěnými zážitky, zkrátka za jistotami. A po ránu běhajícíDženda je mnohaletá jistota, a neodmyslitelný výjev každého dne.Neodmyslitelné je i její místo ve zdejší konstelaci. Pokud by tady nebyla, veškerá rovnováha by se narušila.
Pokračovat ve čtení

5. kapitola: Norma–žena normální

tvMimochodem – to je moje velké téma. Ne, není to téma, ale sen. Nikomu bych to otevřeně nepřiznal. V pánské společnosti se o tom nemluví, a když jo, končí to výsměchem. V dámské společnosti se o tom nemluví, a když ano, končí to lynčováním. Ale já věřím ve spoustu nepravděpodobných, a někdy dokonce nadpřirozených věcí. Tak proč nevěřit v něco, co je naopak úplně přirozené: žena normální. Klidně jí říkejte Norma. Má se ráda taková, jaká je. Tím pádem může mít ráda i někoho druhého, jaký je. Není hloupá, proto svou inteligenci nestaví na piedestal. Ale má ji, o tom není pochyb. Svoje schopnosti a dovednosti všeho druhu dobře skrývá. Protože chce, aby se s ní ostatní cítili dobře, a protože ví, že pokud ukáže jak je schopná a soběstačná, bude si už do konce života muset všechno dělat sama. Všechno. Nehraje si na parťáka, ani na skauta, ani na holku do nepohody. Není časoprostorově zmatená – ví, kdy, a ví, kde. A ví co. Co je důležité. Neplete si pojmy a dojmy. Nepovažuje firemní nabídku možnosti zmrazení vajíček za výdobytek. Neúctu k ženské podstatě bezpečně pozná. Nebude nejdříve pracovník, a až potom žena. Nedává k ledu ani vejce, ani rozum. Není zaslepena ambicí dočurat dál a výš. Natož aby chtěla močit vestoje. Nenechá se vymačkat jako citron o ten proslulý skleněný strop, ani si nic takového nebude vymýšlet. Nebude vyšťavená a unavená. A především: nesvěří své děti jiné osobě na hlídání jen proto, aby se sama realizovala někde jinde, kde to jiní zvládnou i bez ní. Nebude tvrdit, že její děti to nakonec zvládnou taky. Bez ní. Nevěří na pohádku o tom, že všechno dobře dopadne, když se bude muset každý večer ptát cizí osoby, jak se její děti mají, zda jsou zdravé a veselé. Nebude prohlašovat, že nepřítomná matka je matka. Žádné žvásty o tom, že se umí teleportovat, a proto může sedět na dvou židlích zároveň. A nebude zasvěceně radit dalším postiženým, jak na to. Je moudrá. Ví, že všechno, naprosto všechno, má své následky. A ty následky nezaměňuje za příčiny.

Až ji potkám, budu ji převážet v opancéřovaném voze.
A protože jsem tvor vizuální jako všichni ostatní: není ani malá, ani velká, ani tlustá, ani tenká. Její silueta nezastíní oceán, ani nevyvolá dojem jedenáctiletého kluka ze sportovní školy. Je si vědoma toho, že umělé nehty jsou hnus. Že přišité vlasy jsou hnus. Že zvířecí kůže z ní žádné krásné zvíře neudělá.

Jsem přesvědčený, že i ta nejkostýmkovatější a nejzaneprázdněnější a nejzamrazenější,tím zvířetem někdy bývala, nebo mohla být – krásným, silným, plodným, divokým zvířetem. Zvířetem, které by se nenechalo navléct do pracovního mundúru, a neposlouchalo velitele – šéfa. V naprosté většině případů – šéfa mužského pohlaví. Většina žen, které znám, má panickou hrůzu, aby nemusely poslouchat muže, který se o ně stará. Tak mu to ani nedovolí. Raději vystřelí z domova do kanceláře nebo někam jinam, kde poslouchají muže, který po nich šlape, v lepším případě se o ně nestará. A pokud se hodně dlouho a hodně urputně snaží – jednoho dne se tím mužem samy stanou. Poté co samy sebe pošlapaly tolikrát, že už jsou samy sobě komparzem ve svém Dni kobylek, takže vůbec nevadí, když v tom budou pokračovat u sebe i u druhých.

A teď se ke mně blíží jedna taková.AntiNorma.Dženda v legínách a v oblaku ranní mlhy. A evidentně v euforii, že mě vidí.

Už jsem to řekl stokrát. Jsem přítelem žen. Ale nejsem přítelem Džendy. To ale neznamená, že ve mně má nepřítele. Nemá. Ani ve mně, ani v nikom jiném. Mít nepřítele je výsada. Aby ho člověk mohl mít, musí za něco stát. Musí za něco stát, aby se mu někdo jiný chtěl postavit. Nepochybuju o tom, že ona je přesvědčená, že má nepřátel mraky. Vlastní ego jako oceán. Neříkám sebevědomí, říkám ego. Sebevědomí nemá žádné. Proto je tady. Rok co rok. A nezmění se to.

4. kapitola: Gender

Ale ne. Boss není první, koho potkám. Mohlo mě to napadnout. Kdo běhá po ránu, protože od večera ještě nepřestal?  Eva.  Osoba s tím nejzákladnějším ženským jménem, ale ženou bych ji nemohl nazvat, ani kdybych chtěl. A to bych chtěl, protože se vždy a za jakýchkoli okolností snažím. Obdivuji ženy hezké i nehezké, mladé i zralé, hloupé i chytré. Fascinují mě i stařeny. Mám rád ženy jemné, ale i hrubé,  dominantní  i submisivní.  Než jsem potkal Evu, přísahal bych,  že na světě není jediná, kterou bych nedokázal mít rád. Svým způsobem.  Tady jsem ale neúspěšný, protože tady mi příroda nedává jediný signál, že se jedná o opačné pohlaví.  Možná tak o babochlapa.  Asi bych se jí tímhle prohlášením nijak nedotknul, přestože má ego velké jako oceán.  Protože ona koneckonců ženou být nechce.  Otázkou je, co vlastně chce.  Chce ovládnout mužskou stranu hřiště,  a o tu svou se nestarat.  Chce být vším, a tím pádem ničím. Všechno zvládnout,  a tak zákonitě nezvládat nic.  Tohle je Gender. Začala jí tak říkat moje sestra a tak nějak se to uchytilo. Dnes ji nikdo neosloví jinak než  Dženda.  Kdyby byla míra odpudivosti měřitelná, její základní jednotkou by byla jedna dženda,  a každý fyzik by zajásal nad přesností takového měření. Pokračovat ve čtení

3. kapitola: 600

Nerike všichni jsme se stali tím, kým jsme chtěli být, nebo kým nás chtěli mít naši rodiče, kamarádi, milenci, přátelé. Ale nakonec jsme všichni přesně tam, kde být máme. Je proto nějaký důvod pro skutečnost, že já jsem tady a se mnou dvacet žen. A jejich zavazadla hmotná i mentální. Sleduji je s úsměvem a s nadřazenou myšlenkou, že já už léta nevozím vůbec nic. Netahám s sebou po světě tuny zavazadel ani duševní balast, ani výstřižky v denících a fotky příbuzenstva a plyšáky a vitaminy a prášky proti všemu možnému. Nejsem jako ony. Ne protože jsem muž. Protože jsem… Jsem lhář. A tohle jsou lži. Tahám břemeno těžší, než jsem schopen unést. A to se říká, že břemeno lehce nese se tomu, kdo nese ho rád. Nevím, zda ho, resp. ji, nesu rád. Lotte z Tampere. Přestože by stačilo, aby pískla, a já přiběhnu, přiklušu, přiletím nebo se připlazím –  bez ohledu na vzdálenost. Dělí nás už šestset dní. S každým dnem jsem přesvědčenější, že už jsem pro ni dost dobrý a s každým dalším vím, že to není pravda.

 

Šestsetkrát pro Tebe vyrostu,

šestsetkrát se zvednu,

pro záblesk vzácného nerostu

potopím se až ke dnu…

Šestsetkrát vstanu z popela

jako pták Fénix z báje,

s výjimkou, že bys to nechtěla –

jsem ten, kdo Tvá přání plní a uctívá je… Pokračovat ve čtení

2. kapitola : Kouč Kadavý alias Káďa

Přednáška kouče Kadavého /,,říkejte mi Káďa“/

Na zemi stojím oběma nohama.
Věřím jen v sebe a v nebe nad náma.
A tak tu stojím každý den po dni –
proto si neměním své prádlo spodní.

To je on. Jeden ze dvou důvodů, proč jsem se vrátil. Sociopat Káďa. Zuzanou podceněný i přeceněný. Zkrátka – špatně odhadnutý. Ale odhadnutelný pro toho, kdo se s někým podobným setkal. Člověk si všimne toho, co už zná. A já ho znám. A jsem ve výhodě, protože on nezná mě.
Tak se stalo, že jsem se jednoho večera nacpal do sálu přeplněného k prasknutí lidmi přeplněnými úzkostí, poslouchajícími muže přeplněného narcismem. Muže, který na rozdíl od nich, úzkost nezná. Za jeho zády vykukuje logo jeho firmy a citát: ,,Chodící zvládne cestu“. V tuto chvíli to působí otřesně nejen samo o sobě, ale i proto, že dva lidé v první řadě jsou na vozíku.
On vyžaduje pozornost, oni mu jí poskytují vrchovatou měrou. Bohužel. Kdyby měl styl, byl by to styl agresivní.
Káďa / s prstem namířeným směrem k ženě ve druhé řadě /: ..,,přesně to vidím, vím, co si myslíte. Jste jak otevřená kniha. Ale dámo – problém je v tom, že nemáte víc, než dvě stránky. A já ve vás čtu: na co si ten chlap hraje? Co to tady plácá za univerzální pravdy? A neměl by se za ty prachy chovat slušnějc? Myslí si, že když měl v životě štěstí, tak to musí všem cpát do chřtánu? Ale madam, já vám něco povím: můj úspěch, moje štěstí, moje bohatství – zkrátka všechno to, co já mám a vy ne – to všechno není otázkou šťastné náhody, ale otázkou volby. Já jsem volil, já jsem rozhodl, já jsem zvítězil!“
Žena, jíž byl proslov určen / přeskakujícím hlasem / : ,,Promiňte, ale jak vy víte, co já mám a co nemám ?“
Káďa: ,,Cha! Protože vy posloucháte mě, ne já vás. Vy tu sedíte poté, co jste vysolila prachy, jen abyste se dozvěděla, jak naložit se svým mizerným životem. Vy máte mezi obočím vrásky úzkosti a urputnosti, ne já !´´
Na chodbě u dveří se obrací Patrick k Zuzaně : ,,No bodejť by měl vrásky, když chodí na botox… Proč tohle egohovado pořád ještě podporuješ? Chceš, aby všichni odjížděli s depresema, který si sem za rok zase přijedou léčit?“
Zuzana se snaží poodstoupit: ,,Protože mu to ty ženský žerou! A nejen ženský. Je úspěšnej? Je. Vydělává? Jo.“
Patrick přistupuje blíž: ,,Právě. A na kom? Ty lidi potřebujou povzbudit, najít na životě to hezčí, a ne poslouchat, že když je někdo kope do zadku, znamená to, že stojí vepředu, a je to OK. Je to kretén! Trpí samožerstvím a měl by se léčit, a ne rozdávat návody! Je to totální hovado!“
Zuzana s lehkým záklonem : ,,Ne, je to patologická osobnost, která přitahuje davy, který už sem nemají zájem jezdit kvůli tvejm pozitivním lekcím…a …a představě blaženého života svánjansina nebo co to je za úlet! A nelep se na mě! Smrdíš po fialkách!“
Když chcete najít Patricka, běžte po fialkách. Když chcete najít kouče Kadavého, sledujte směr potoku slz.

1. kapitola: Div(n)ý tvor

Říká se, že přes palubu vás hodí jen ten, kdo je s vámi na jedné lodi.

Přesně tak. Já na té lodi naštěstí nejsem.  Dívám se ze břehu a jsem nestranný pozorovatel. Ale i u nestranného pozorovatele to dokáže vzbudit emoce. Jak padáte do vody jedna za druhou. Jak tam házíte jedna druhou.  Přirozený pud mi velí zachraňovat. Vy velíte: nepleť se do toho, kreténe! Považuji to za normální věc – ženy zachraňovat a s muži spolupracovat. Vy se tváříte, že zachraňujete celý svět a spolupracujete s kdekým. Možná existují výjimky, které to opravdu dělají, ale já žádnou takovou neznám. A pokud ano, je za tím vždycky stejný nebo podobný příběh: něco nevyšlo, něco se pokazilo, někdo vás odmítl, něco zásadního se zlomilo, a nastoupila KOMPENZACE. Když neuspějete jako vítěz, uspějete jako oběť nebo jako spasitelka. Když neuspějete jako žena, uspějete jako muž. Když okolnosti nedovolí normální běh přirozených ženských věcí, stanou se z vás světice.  Budete mě kamenovat, ale ve většině případů něco dáváte, abyste něco dostaly – i kdyby to byl jen pocit důležitosti. Používáte oběť jako prostředek ovládání ostatních. Jako krmivo pro své ego. Tím nechci říct, že já to nedělám nebo že příslušníci mého pohlaví to nedělají.  Naše ego je nenažrané zrovna tak,  jako to vaše. Ale většinou ví, co chce. To vaše to buď neví, nebo mění strany a preference stejně často jako dávní  Přemyslovci v rámci mocenského boje. Mimochodem – Přemyslovci. Byla by Anežka Přemyslovna tou naší svatou Anežkou, kdyby nebyla ještě předtím dvakrát odmítnutou nevěstou? Je to jen otázka. Nic nevím, stejně tak jako všichni ostatní, jen se ptám. Pokračovat ve čtení