4. kapitola: Gender

Ale ne. Boss není první, koho potkám. Mohlo mě to napadnout. Kdo běhá po ránu, protože od večera ještě nepřestal?  Eva.  Osoba s tím nejzákladnějším ženským jménem, ale ženou bych ji nemohl nazvat, ani kdybych chtěl. A to bych chtěl, protože se vždy a za jakýchkoli okolností snažím. Obdivuji ženy hezké i nehezké, mladé i zralé, hloupé i chytré. Fascinují mě i stařeny. Mám rád ženy jemné, ale i hrubé,  dominantní  i submisivní.  Než jsem potkal Evu, přísahal bych,  že na světě není jediná, kterou bych nedokázal mít rád. Svým způsobem.  Tady jsem ale neúspěšný, protože tady mi příroda nedává jediný signál, že se jedná o opačné pohlaví.  Možná tak o babochlapa.  Asi bych se jí tímhle prohlášením nijak nedotknul, přestože má ego velké jako oceán.  Protože ona koneckonců ženou být nechce.  Otázkou je, co vlastně chce.  Chce ovládnout mužskou stranu hřiště,  a o tu svou se nestarat.  Chce být vším, a tím pádem ničím. Všechno zvládnout,  a tak zákonitě nezvládat nic.  Tohle je Gender. Začala jí tak říkat moje sestra a tak nějak se to uchytilo. Dnes ji nikdo neosloví jinak než  Dženda.  Kdyby byla míra odpudivosti měřitelná, její základní jednotkou by byla jedna dženda,  a každý fyzik by zajásal nad přesností takového měření.

Před pár lety najala Zuzana pro spolupráci s agenturou doktorku Sedláčkovou , která  /mimo jiného/ provozuje to, čemu říká ,,léčivé divadlo“. Každý si splácal svůj vlastní scénář, buď proto, aby se nějak vymezil vůči něčemu, co ho …, co mu vadí, nebo naopak – aby zpracoval své radostné pocity a nálady, ať už je vyvolalo cokoliv. U mé sestry Anny  vyvolala radostnou náladu vidina podrazu na Džendu, resp. Evu.

Výsledkem ,,léčivého divadla“ režírovaného Annou byla pravěká žena  Dženda,  pletoucí se mužským členům tlupy do jejich záležitostí.  Pletla se do lovu, který ztěžovala nejen svou přítomností,  ale i neustálým padáním do pastí na mamuta. Do mlčení u ohně, které narušovala nejen  tlacháním , ale i tím, že oheň průběžně hasila. Do přirozeného výběru partnerek,  protože usoudila, že ty ošklivé by měly také dostat šanci. Takže tlupa postupně hladověla, klepala se zimou a vymírala, případně se rozmnožoval nevhodný genetický materiál. Z pospolného života se stal pěknej vopruz.

Anna si pravěkou Džendu i  zahrála. Připravila se důkladně. Celé týdny si neholila nohy, ani nic dalšího. Kožešinové trenky a všechny další nezbytnosti taky sehrály svůj part.  A přestože si s Džendou nejsou nijak podobné , vystihla její mentalitu a ta se tak nějak odrazila i v tom fyzičnu.  Do kontrastu s hlavní postavou dala vedlejší ženskou roli normální pravěké ženy Normy.  Z  vedlejší role se ale nakonec stala role hlavní, protože do ní obsadila jedinečnou a zároveň neuvěřitelně tvárnou  Kláru.

Představte si to. Představte si nadpozemsky krásnou,  dlouhonohou, plavovlasou / kde by se tenkrát vzaly světlé vlasy / a zelenookou Normu. Ty světlé, téměř bílé vlasy dosahovaly až ke spodnímu dílu leopardích plavek.  S prvoplánovými mírami, které vnímavým jedincům vyrazily  dech.  Bez ohledu na to, že v oněch dávných dobách by dech mohly vyrazit jen těžko. Leda tak jejich majitelce zlomit vaz, protože by nepřežila. Ale o to nejde.  Jde o ten kontrast.

V těch plavkách, a s panenkou coby dítětem na zádech, vyšla na jeviště. Klára. Vlastně  Norma- žena normální.  A její proslov  ke kámoškám  z její vlastní tlupy zněl tak bezprostředně a upřímně, že na chvíli znehybnil  i Džendu, která v tu chvíli měla aktivně pobíhat v pozadí scény a plánovat  revoluci, ale nečinila tak. Zůstala stát na místě s transparentem vytesaným z kamene.

 

,,Kdy se stalo, že jste začaly být tak nespokojené a nešťastné? Odkdy usilujeme o zbytečné namísto toho nezbytného?  Říkám my, ale necítím to tak.  Protože jsem žena šťastná. Jsem tak šťastná, že mám svého otroka, který mi ulehčuje každý den mého života. Když s dítětem na zádech, klackem v ruce, a levou nohou odkopávajíc vlky, mohu v klidu sbírat bobule, hlídat oheň a občas si u něj zdřímnout na kožešině. Můj znejmilejší chudák pán mi zajišťuje bezpečí a jídlo, takže já mohu v klidu ohlídat děti, aby se samy nestaly jídlem pro divou zvěř. Jsem najedená, oblečená a mám střechu nad hlavou a teplo. A po večerech o zábavu postaráno. Také vím, že mám srdce. Protože se mi rozbuší pokaždé, když slyším blížící se hluboké hlasy, které znamenají, že přichází radost, hojnost a pocit bezpečí. Nejsem tu jediná, která se naučila předstírat, že je slabá a závislá, a která dovedla své mdloby k úplnému mistrovství. Ale toho mistrovství netřeba. Muži hrají tu hru s námi.  Protože,  i když jsou naplněny všechny základní potřeby, stále zbývá ta jediná, která bude vždy živá: potřeba být potřebným. Tu máme všichni společnou.  Moje důležitost pro tlupu je biologicky dána. Důležitost mužů je dána tím, že je potřebujeme.  Technicky vzato, z biologického hlediska, by stačil i menší počet mužů na větší počet žen.  Muži jsou si toho vědomi a tak za padlé kamarády přebírají veškerou reprodukční povinnost.  Ale tento stav není žádoucí. Co by si naši potomci jednou přečetli z obrázků na stěnách našich jeskyní? Rodiče byli sourozenci? Uznejte, tohle není cesta.

Muže obdivuji, ale jsem ráda, že jsem se narodila jako žena. Protože mým údělem není jen rodit děti. Mým údělem je také ležet na kožešinovém sofa a zdobit. A ani slovo úděl není správné. Je to daleko více výsada. Dokážu věci, které žádný muž dokázat nemůže, a ani v budoucnu se to zřejmě nezmění. Neopustím svou biologickou výjimečnost a výsadu proto, abych se pletla mužům do řemesla. Nikdy nebudu v lovu tak dobrá jako oni, nikdy nebudu mít sílu jako oni. Nejsem ani nahraditelná jako oni. Ztráta ženy je pro tlupu velká rána, počet potomstva se tím radikálně sníží. Za padlé lovce zaskočí jejich druzi, ale já za sebe záskok nemám.

To neznamená, že já, stejně jako oni, nebojuji o život –  o ten svůj, ale i někoho dalšího. Ale můj boj se odehrává jinak a jinde. V jeskyni.

Až se budou všechny ženy chtít vydat na lov a dělat vše, co dělají muži, nebude už pro koho lovit, ani potřeba dělat cokoliv dalšího. Jeskyně budou prázdné, stejně jako naše lůna.

Pravděpodobně nikdo v budoucnu ani neprozkoumá naše kosti, protože jich nezůstane dost.

A vlastně nebude ani ten někdo v budoucnu. Zůstanou tu jen kosti zvířat.“

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.