10. kapitola : Návrat Velké Mrkve

kapitola10
Má nikdy nestříhané vlasy,
a zná definici biomasy.
Nemá jen ten dlouhý ohon,
ale i motorku vlastní na biopohon.

 

Na sobě džíny z bio-textilu,
v kapse ,,Sto receptů tofu na grilu.´´
Příkazy, povely, stále nové a nové,
vlastní i handsfree záchodové.

 

Jen se má ruka dotkla toho chladného kovu, polilo mne horko. Byl jsem přesvědčený, že už to se mnou po těch letech nic neudělá. Že mám všechno pod kontrolou. A teď tady držím kliku od železných vrat, a mám pocit, že ta křeč už nikdy nepovolí, že už se nikdy nepustím. Protože nemohu, a nechci. Za těmi vraty je celé mé dětství, vzpomínky, zásadní události, dobrodružství, ale hlavně – svoboda. Bývala to svoboda. Cesta za vrata byla cestou do jiného světa, daleko laskavějšího a barevnějšího, než ten venku. Cesta za strýcem, za sourozenci, za Lotte, za všemi, kteří pro mne byli důležití. Stále jsou.

Klika naštěstí prokázala větší míru uvolněnosti než já, a vrata se bez potíží otevřela. Přešel jsem přes nově položené velké dlaždice malého nádvoří, a vstoupil do haly. Vpravo, přímo na stěně za recepcí ,visí můj obraz, nesundali ho. Namaloval jsem ho pro Lotte, milovnici Tolkiena, a pro sebe, obdivovatele Petera Jacksona. V obou filmových trilogiích se vždycky objevil v krátkém záběru s mrkví. Putující, nebo válčící bratrstva a aliance se měnily, rozpadaly, a obnovovaly, zbraně se ničily, a zase dávaly dohromady, měnily majitele i účel, ale mrkev, ta zůstala. Ta je věčná. I pro tohle místo. Nejen proto, že ji dostanete k obědu i večeři. Je to doslova zdejší symbol. Symbol zdravého života, ale i návratu ke kořenům. Jednoduše – kořenová zelenina. Zuzanina agentura pečuje o zdraví a pohodu těla i ducha. O zdraví těla se stará Justýna. Služebně nejstarší a nejoceňovanější zaměstnankyně, velká /doslova/žena, a velká sportovkyně, která poté, co se provdala za Michaela Karotku, vyfasovala přezdívku Velká Mrkev. Ještě nikdy se nestalo, že by tady nebyla, přestože personál Zuzaniny agentury se stále mění, částečně v souvislosti se Zuzaninou měnící se náladou. Ale Justýna je jistota. Neotřesitelná jistota. Klientky nijak nerozmazluje, naopak. Pro jejich tělesné partie nepoužívá žádné eufemizmy.I kdyby svou životní filozofii ,,NO PAIN – NO GAIN“ neměla vytetovanou na své zadní části těla /jejími slovy: na prdeli/, nikdo by ani tak nepochyboval, že v rukou téhle ženy se dočká drilu, bolesti, a…výsledků. Na vlastní oči jsem je viděl. Výsledky. Zcela přetvarované ženy a muže. S jiskrou v oku, a s nově objevenou drogou v krvi – sebevědomím. S kondicí o nějaký ten level vyšší, než s jakou sem přijeli. Kdyby Justýna, se svou energií velké atomové elektrárny, trénovala armádu, nebo kosmonauty, svět by už nikdy nebyl tím, čím je. Naneštěstí, nebo možná naštěstí, i ona má svou Achillovu patu. Svou brzdu, svůj poklad, svůj smysl života, který ji vrací zpět k normálnímu lidskému průměru a údělu. Svého Míšu. Polovina klientek si myslí, že si ji Míša nezaslouží. Ta druhá polovina je přesvědčena, že si nezaslouží ona jeho. Submisivní Michael je své ženě tím pravým otrokem, z vlastní vůle. Přejímá její názory, myšlenky i pocity. Nikdy si není jistý tím, co má dělat, dokud mu to ona neřekne. Než se potkali, byl ztělesněná nerozhodnost. A neklid. Nerozhodný je sice stále, ale neklid a nejistota jsou pryč. Býval Justýniným studentem na Zemědělské univerzitě. Dívala se do seznamu studentů v ročníku, a kladla si otázku, jak velká náhoda je skutečnost, že na téhle škole studuje někdo, kdo se jmenuje Karotka. A jak velká náhoda na druhou, musí být fakt, že se s tímto jménem setkává už podruhé v životě.

Jak stojím v hale před recepčním pultem, úplně slyším její hlas, jak burácí prostorem, a mění vitrínu s křišťálovými suvenýry v rozklepaný kus starožitného nábytku. Ale nábytek se neklepe. Klepu se já. Mám nervy na pochodu, od té chvíle, co jsem přijel. Rozlišovací schopnosti mne zcela opustily. Pozdě, ale přece, rozliším skutečnost od představy. Justýna se skutečně blíží, její hlas nelze zaměnit s žádným jiným. Zaměnit musím já své stanoviště za bezpečný úkryt. Nechávám zavazadla stát za velkým mramorovýmsloupem, a vrhám se k úkrytu. K recepčnímu pultu, který, doufám, ladně přeskočím…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.