Ježkovy voči ! Dženda brečí. Nezdá se mi to.
,,Zrovna jí !“, vyprskne sporadické množství slov společně s nesporadickým množstvím slin.
,,Jí? Jí? No to je snad normální, lidi občas něco jedí…“, mumlám nezávazně. Tohle jsem čekal už dlouho. Jednoho dne jí hrábnout muselo. Mozek žije ze sacharidů. Džendin mozek nedostává nic.
Odstrčí mě tak prudce, až mě vyvede z rovnováhy. Hlavně té duševní.
,,Ale hovno ! Obsadil zrovna JI ! Tu mrchu ! ´´
Nemám čas nad tím přemýšlet. Za stromy, kde je vykácená malá mýtina, na které se pořádají pikniky a všechny ty zdejší venkovní hrátky, se objeví neonové světlo, úplná záplava světel, jakoby tam přistálo ufo. Jakoby tam byla světelná děla, která by se aktivovala všechna najednou.
Konečně logické vysvětlení. Džendin manžel tady něco natáčí. Je to vybzikanec hyperaktivní jako jeho žena, takže točí jen reklamy. Na nic jiného by neměl trpělivost, a nic jiného by mu nepřineslo tak rychlý prachy. Dokonce v některých sám i hraje. Už tady jednou byl. Dělal nám záznam právě toho představení, ve kterém hrála moje sestra pravěkou Gender, tedy Evu alias Džendu, a Klára pravěkou Normu. Jak si na to vzpomenu, zastydím se. Můj nově objevený soucit mě nutí k uvědomění si skutečnosti, že to bylo vůči Džendě trochu nefér. Trochu hodně. A zároveň mi to okamžitě evokuje Kláru v leopardích spodkách. Je to psychedelický výjev. Ale to, co přichází z lesa, ho okamžitě smázne. Zase strakatá kůže. Ale kravská. A v ní je někdo navlečenej. Nějakej chlápek. Zmateně na mě kouká. Já už zmatený nejsem, naopak, jsem už naprosto v obraze. Naštěstí ne v tom jeho. Je to sám pan Wilson, režisér, herec, a Džendin manžel v jednom kravském balení.
,, Ohcome on, Eve, it´s just a job…´´ plíží se nejistě ke své ženě a zpátky za svá záda křikne: ,,Pšestávka !“
Jen tak mimochodem mi podá ruku, resp. kopyto : ,,Hi, Erik“ a odpustí si obvyklé zdvořilostní fráze, takže je mi zřejmé, že není ve své kůži. No jasně, že ne, když má na sobě krávu. A druhou před sebou, chtělo by se mi říct, resp. pomyslet si. Ale to já nedělám. Nikdy. Takhle já o ženách nepřemýšlím. Ani o Džendě. Ne dnes. Stačí, že tak přemýšlí ona. Právě z ní padají slova, která bych ani neopakoval, natož abych je napsal. Pro změnu mi začíná být líto jejího genderově vyrovnaného manžela. Většinou jsou spolu zajedno. Společně se zbavili společných dětí, a předali je celoročně chůvám, společně chodí na pilates a na jógu, společně popíjejí soyalatte bez kofeinu. Mají společnou unisex vůni. Společné názory. A nejednou jsem je viděl ve stejném oblečení, ve kterém byli zezadu zcela zaměnitelní. Dvojčata, která nemohou padnout. Přesto se to stane. Ale ne hned.
Jsem zcela zabrán do dvojice před sebou, a okolí nevnímám. Přesto v jedné konkrétní chvíli vím, Vím, že přichází. Musel bych se otočit, abych ji viděl, ale ještě jsem to neudělal. Jsou ženy, o kterých víte ještě dříve, než je spatříte. Jsou ženy, které nemusí stát přímo před Vámi, a nemusí dělat vůbec nic pro to, aby zaujaly Vaši pozornost. Prostě tam jsou. Jako je tady právě teď ona. Klára. Nehorázně krásná. Svým vlastním, nezařaditelným způsobem. Se svým hvězdným faktorem. A tím nemám na mysli to, že ji Wilson obsadil do své kravské reklamy, přestože přesně to se stalo.