O Decimovi

Decimus_Decimus: není přezdívka, ale skutečné prostřední jméno, které dostal při křtu jeden muž po svém kmotrovi. Muž, který byl po celý svůj život lékem pro každou ženu.Jeho první jméno je Erik, ale právě to druhé zapůsobilo jako ,,nomen omen“ a spustilo řadu událostí, které ovlivnily nejen jeho, ale všechny, s kým se setkal.Je jako lahvička hořkosladkého léku – De-ci-mus – dávkujte s citem a maximálně po kapkách. Nikdy nikoho nezdecimoval, ale je příliš skutečný. Stejně tak skuteční a skutečné jsou všichni a všechny v tomto příběhu. Všechny postavy, děje, události, okolnosti a souvislosti jsou reálné, ale budeme tvrdit, že ne.

Ten muž je krasavec inteligentní, krása zjevná, inteligence skrytá. Syn finské matky a česko-německého otce. Je živou demonstrací skutečnosti, že ze dvou vcelku nehezkých a nesourodých prvků je možné vytvořit jeden dokonalý celek. Matka je velice vysoká, velice světlá a velice nehezká Finka, která se coby členka házenkářského družstva, hostujícího v Norimberku, seznámila s Decimovým otcem tamtéž… Byl to Čech, kterému přátelé, kdyby nějaké měl, říkali z legrace Jan Johann, protože se nemohl rozhodnout ani pro Prahu, ani pro Norimberk, kde žila jeho německá matka. V Norimberku docela dobře prosperoval matčin obchod s koberci a v Praze se v té době dalo s cizí měnou prosperovat takřka bez činnosti. Jan Johann vypadal /jenom vypadal!/ jako příslušník nějakého hodně snědého a hodně malého národa /vzrůstem/. Protiklady se přitahují a ve Finsku byla tou dobou trochu tma, takže házenkářce připadal Norimberk jako dobrá změna pro začátek. A do Prahy, kam se přestěhovali, se zamilovala. Alespoň na tak dlouho, než stačila porodit tři děti, zanechat je již nemilovanému Janovi v péči, a následovat své, sice studené, ale o to neklidnější srdce zpátky do Tampere.

Zpátky k Decimovi, metr devadesát pět vysokému přírodnímu úkazu. Od matky si vzal světlé vlasy a zvláštně modrozelené oči, které ale mají svůj vlastní tvar. Postava se vytvarovala podle nějakého dávného předka. Když jsme u těch předků – sám Decimus říká, že je Čech jako poleno. Ale není to pravda. Pravda je, že se nedá vůbec určit kdo, a odkud vlastně je. A tím nemám na mysli jeho příbuzenstvo, které by vydalo na samostatnou kapitolu – jeho německá babička Ilse měla matku z Neapole, jméněmLoretta,  která pro změnu říkala, že není žádná Italka, ale ,,Napoletana“, což je  něco naprosto jiného. A která navzdory světově oblíbené větě: ,,vidět Neapol a zemřít“, tvrdila, že se každý večer svého dětství modlila:,,Bože, nedopusť, abych zemřela v Neapoli !“.

Nesmírně charismatický muž, který si je svých předností vědom a využívá je. Bývalý walker, společník mnoha žen, instruktor ve fitness centru, věčný podřízený majitelky agentury Susanny Boss, původně Zuzany Bosákové. Platonicky zamilovaný do Lotte z Tampere, dcery rodinné přítelkyně. Tato přítelkyně jeho matky paradoxně pomohla Decimovu otci zvládnout situaci v době, kdy od malého Decima a jeho dvou sourozenců odešla jejich matka z Prahy zpět do své vlasti a zpřetrhala veškeré vazby. Tato skutečnost měla pravděpodobně za následek Decimův ambivalentní vztah k ženám i k sobě samému. Zoufale si přeje, aby byl život co nejjednodušší, což je paradox. Neboť život ve své podstatě jednoduchý je, ale on ne. Je to muž inteligentní, velice vzdělaný, obdivující Goetha – nejen dílo, ale i život. Svou inteligenci důsledně skrývá.  Je to muž hovořící několik jazyky a… píše básně. Je zvláštní, že právě tato skutečnost způsobuje určitou nechtěnou manipulaci s ženským pokolením.  A právě tato manipulace se mu stává osudnou, neboť mnoho žen si ještě neuvědomilo, že píšící muž je často, pokud ne vždy, hříčka přírody. Základním slovem je tady kompenzace. Čím méně je tohoto, tím více je tamtoho. Všichni píšící muži všech dob řešili své vlastní problémy – Goethe se sebou, následně se synem, Kafka s otcem, Rousseau s pomočováním atd. Nejinak je tomu u Decima – přehršel darů je dobře kompenzována.