5. kapitola: Norma–žena normální

tvMimochodem – to je moje velké téma. Ne, není to téma, ale sen. Nikomu bych to otevřeně nepřiznal. V pánské společnosti se o tom nemluví, a když jo, končí to výsměchem. V dámské společnosti se o tom nemluví, a když ano, končí to lynčováním. Ale já věřím ve spoustu nepravděpodobných, a někdy dokonce nadpřirozených věcí. Tak proč nevěřit v něco, co je naopak úplně přirozené: žena normální. Klidně jí říkejte Norma. Má se ráda taková, jaká je. Tím pádem může mít ráda i někoho druhého, jaký je. Není hloupá, proto svou inteligenci nestaví na piedestal. Ale má ji, o tom není pochyb. Svoje schopnosti a dovednosti všeho druhu dobře skrývá. Protože chce, aby se s ní ostatní cítili dobře, a protože ví, že pokud ukáže jak je schopná a soběstačná, bude si už do konce života muset všechno dělat sama. Všechno. Nehraje si na parťáka, ani na skauta, ani na holku do nepohody. Není časoprostorově zmatená – ví, kdy, a ví, kde. A ví co. Co je důležité. Neplete si pojmy a dojmy. Nepovažuje firemní nabídku možnosti zmrazení vajíček za výdobytek. Neúctu k ženské podstatě bezpečně pozná. Nebude nejdříve pracovník, a až potom žena. Nedává k ledu ani vejce, ani rozum. Není zaslepena ambicí dočurat dál a výš. Natož aby chtěla močit vestoje. Nenechá se vymačkat jako citron o ten proslulý skleněný strop, ani si nic takového nebude vymýšlet. Nebude vyšťavená a unavená. A především: nesvěří své děti jiné osobě na hlídání jen proto, aby se sama realizovala někde jinde, kde to jiní zvládnou i bez ní. Nebude tvrdit, že její děti to nakonec zvládnou taky. Bez ní. Nevěří na pohádku o tom, že všechno dobře dopadne, když se bude muset každý večer ptát cizí osoby, jak se její děti mají, zda jsou zdravé a veselé. Nebude prohlašovat, že nepřítomná matka je matka. Žádné žvásty o tom, že se umí teleportovat, a proto může sedět na dvou židlích zároveň. A nebude zasvěceně radit dalším postiženým, jak na to. Je moudrá. Ví, že všechno, naprosto všechno, má své následky. A ty následky nezaměňuje za příčiny.

Až ji potkám, budu ji převážet v opancéřovaném voze.
A protože jsem tvor vizuální jako všichni ostatní: není ani malá, ani velká, ani tlustá, ani tenká. Její silueta nezastíní oceán, ani nevyvolá dojem jedenáctiletého kluka ze sportovní školy. Je si vědoma toho, že umělé nehty jsou hnus. Že přišité vlasy jsou hnus. Že zvířecí kůže z ní žádné krásné zvíře neudělá.

Jsem přesvědčený, že i ta nejkostýmkovatější a nejzaneprázdněnější a nejzamrazenější,tím zvířetem někdy bývala, nebo mohla být – krásným, silným, plodným, divokým zvířetem. Zvířetem, které by se nenechalo navléct do pracovního mundúru, a neposlouchalo velitele – šéfa. V naprosté většině případů – šéfa mužského pohlaví. Většina žen, které znám, má panickou hrůzu, aby nemusely poslouchat muže, který se o ně stará. Tak mu to ani nedovolí. Raději vystřelí z domova do kanceláře nebo někam jinam, kde poslouchají muže, který po nich šlape, v lepším případě se o ně nestará. A pokud se hodně dlouho a hodně urputně snaží – jednoho dne se tím mužem samy stanou. Poté co samy sebe pošlapaly tolikrát, že už jsou samy sobě komparzem ve svém Dni kobylek, takže vůbec nevadí, když v tom budou pokračovat u sebe i u druhých.

A teď se ke mně blíží jedna taková.AntiNorma.Dženda v legínách a v oblaku ranní mlhy. A evidentně v euforii, že mě vidí.

Už jsem to řekl stokrát. Jsem přítelem žen. Ale nejsem přítelem Džendy. To ale neznamená, že ve mně má nepřítele. Nemá. Ani ve mně, ani v nikom jiném. Mít nepřítele je výsada. Aby ho člověk mohl mít, musí za něco stát. Musí za něco stát, aby se mu někdo jiný chtěl postavit. Nepochybuju o tom, že ona je přesvědčená, že má nepřátel mraky. Vlastní ego jako oceán. Neříkám sebevědomí, říkám ego. Sebevědomí nemá žádné. Proto je tady. Rok co rok. A nezmění se to.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.